Voňavý manuál

Možná si říkáte, proč je tahle rubrika na portálu
o módě?

 

Odpověď je jednoduchá: vůně je módním doplňkem téměř od stejné chvíle, kdy se první jeskynní dáma rozhodla, že si svou kožešinu o něco zkrátí a na topík ukradne jeskynnímu pánovi trochu z barviček, kterýma včera vymaloval obývák (ona by stejně místo těch bizonů měla na stěnách raději něco modernějšího). Pod oči trochu uhlíku z ohniště a … hele, ty kytky, co rostou v předzahrádce, tak fajně voní, trochu si nasypu do dekoltu. To se bude jeskynnímu pánovi líbit, až se vrátí z lovu na mamuta.

No, možná si trochu vymýšlím, ale každopádně existují nálezy z období z období starověku, které nasvědčují tomu, že v oblastech středomoří už fungovaly „kosmetické továrny“ s docela slušnou sériovou výrobou. Dokonce se dnes v některých muzeích můžete setkat s merchandisem ve formě parfému zrekonstruovaného podle nalezené receptury, nebo dokonce podle archívních zbytků vůní.

Na Blízkém východě v továrnách ale nenakupovali. Tam měla téměř každá rodina svůj rodinný recept na vůně pro pány, vůně pro dámy i na směsi do kadidelnic. Tyhle receptury se dědily z generace na generaci (někde to funguje dodnes) a pečlivě tajily před sousedama.

Ale když se zanoříme ještě hlouběji a vrátíme se k pra-příběhu z prvního odstavce, zjistíme, že jeskynního pána ta inovace sice možná rozvášnila, ale vlastně z toho byl docela průser. Celou rodinku totiž ještě ten večer sežral šavlozubý tygr. Jeskynní dáma trochu moc předběhla dobu.

Čich byl (a pro zvířata stále je) primární smysl pro přežití. A jeskynní pán s nosem zabořeným do voňavého dekoltu neměl šanci. Čich vždycky varoval před nepřítelem. Čich vždycky varoval před požitím závadného jídla. Čich varoval i před nemocemi. Víte, že už se cvičí psi, aby vycítili Covid? V neposlední řadě (a to nám, asi jako jediné, zůstalo zachováno) má čich přímý vliv na výběr partnera.

Jako primární smysl má čich privilegované spojení s mozkem. Má nejkratší dráhy ze všech pěti smyslů přímo do servrovny. Tím myslím do toho, co máte mezi ušima a za nosem (já su ajťák, tak sorry jako). 

Tohle možná trochu nuda, ale fakt důležitý, tak to zkuste sakra neignorovat: čich je přímo spojený s limbickým systémem, který maká na pocitech a částí mozku, která se jmenuje hipocampus. Ta zase maká na tom, aby se nám ukládaly vzpomínky z krátkodobé paměti (co jsem to sakra měla včera na oběd) do té dlouhodobé (maminčiny knedlíky byly nej).

Tákže co z toho plyne? Že čich, se svým privilegovaným přístupem k pocitům a vzpomínkám, dokáže to, co jiný smysl ne. Dokáže vyvolat silné emoce a dávné vzpomínky na základě letmé vůně. Je to ryze osobní záležitost, nikdo jiný (ani příbuzný) s vámi tohle sdílet nebude.

Jestli to není jasný, tak já jsem živoucí důkaz. To, že jsem propadla světu vůní a doma mám malou parfumerii, bylo způsobeno jedním parfémem, který (pro mne) voní jako maminčina dřevěná intarzovaná krabička se šperky a koženými doplňky z Maroka. Takový zkrat, záblesk v mozku… a nebylo cesty zpět.

A proč říkám, že je to ryze osobní? Protože na mou sestru podobně zapůsobil ručně namíchaný ovocný čaj, který jsem jí odkudsi dovezla. Spojila si ho s jinou vzpomínkou z dětství. Já ale ne, i když mi přesně popsala, konkrétní vzpomínku, měli bychom ji mít společnou, ale ne, mě se ty spoje nespojily.  

Pokud jste to dočetli až sem, jste gerojové a možná jsem vás trochu zaujala. Můžu vás ujistit, že svět vůní je naprosto fascinující a já jsem s ohromením zjistila, že takových bláznů jako já (no fakt, kdo jiný než magor, má doma přes stovku parfémů a něco kolem sedmi set vzorečků?) je po světě hromada.

Fakt tu ještě pořád jste? Wow! Tak potom se těším, že vás tím fascinujícím světem vůní trochu provedu. A slibuji, že to nebude jen o nezáživných hipocampech, ale i o tom, jak si vybrat správnou vůni a přikořeníme to i nějakým tím drbem ze zákulisí velké i malé voňavé módy.  A samozřejmě se pročicháme i naším krajem. 

Mirka

Autorka je kmenovým autorem blogu frangipani

https://frangipani.cz/